Část 1. - Od vzniku republiky do konce 2. světové války
Když se Praha v roce 1918 po vyhlášení Československé republiky stala jejím hlavním městem, vnitřní město již mělo vybudovanou síť veřejného osvětlení a v jeho ulicích a na veřejných prostranstvích bylo vidět dva technologické divy, které dávaly osvětlení život – plyn a elektřinu.
Plynové lucerny osvětlovaly Prahu již od poloviny 19. století (v podvečer 15. září 1847 bylo slavnostně rozsvíceno 200 lamp), po vzniku 1. republiky Prahu osvětlovalo více než 4 000 luceren a plynové světlo se těšilo z největšího rozmachu. V roce 1940 dosáhlo plynové osvětlení svého vrcholu – Prahu osvětlovalo 9 362 plynových svítilen.
Když se začalo koncem 19. století objevovat elektrické světlo, o jehož rozvoj se v Praze zasloužil především František Křižík se svými obloukovými lampami, zprvu to vypadalo, že plynové světlo brzy ukončí svou kariéru. Svítivost plynového plamene byla o dost menší než ta, kterou nabízelo elektrické žárové světlo, jež zároveň vytvářelo méně tepla. Elektrické světlo se rychle šířilo městem i díky tomu, že bylo levnější. Koncem 19. století však to plynové prošlo velkou rekonstrukcí a „modernizací“, o což se zasloužil nový prvek hořáku – punčoška –, díky kterému byla jeho svítivost větší než u elektrického, které v té době bylo ještě nezralým pubescentem. Elektrické světlo bylo částečně odstrčeno do pozadí a pro plynové osvětlení byla navrhována nejrůznější výtvarná řešení stožárů a také se dále vyvíjela technologie svícení.
Plynové osvětlení svou funkci v Praze plnilo až do roku 1985, kdy byly poslední plynové lampy na Hradčanském náměstí a v Loretánské ulici přestavěny na elektrické.
Díky rozvoji využití elektřiny a nástupu nového oboru, jímž se stala elektrotechnika, docházelo ve 20. letech 20. století v Praze k velkým změnám. Poslední oblouková lampa byla na náměstí Míru sejmuta v roce 1923 a od roku 1924 se v Praze již svítilo žárovkami.
Technický pokrok cválal kupředu a již v roce 1938 se mohli Pražané seznámit s novým typem elektrického zdroje světla – nízkotlakými sodíkovými výbojkami, jimiž byla osvětlena „výpadovka“ na Karlovy Vary. I když bylo světlo sodíkových výbojek monochromatické – jimi osvětlené předměty byly jen černé a žluté a nehodily se na přisvícení na práci –, jejich provoz byl ekonomičtější, než tomu bylo doposud u žárovek.
Léta druhé světové války byla pro veřejné osvětlení v Praze do jisté míry „dobou temna“. Po vyhlášení stanného práva, po atentátu na říšského protektora R. Heydricha v roce 1942, bývala noční Praha zatemněná, a to kvůli ochraně před leteckými nálety západních spojenců. Pro úplné zatemnění se vypínalo i veřejné osvětlení – u elektrického stačilo vypnout proud, do plynového potrubí se pouštěla rázová vlna, která zhášela hořící punčošky. V nemocnicích, správních a vojenských objektech se užívaly žárovky s modrými baňkami, jež měly nízkou světelnou účinnost, a tak bylo jejich světlo obtížně rozpoznatelné.
Při přípravě textu bylo využito knihy Osvětlení Prahy od Ladislava Monzera, kterou vydalo v roce 2003 vydavatelství FCC Public s. r. o.