Věžní hodiny v Praze

Mezi zařízení, o které pečuje Technologie hlavního města Prahy, a. s. (THMP),  patří i věžní hodiny na 57 místech metropole. V některých objektech, které mají například dvě věže (jako například kostel svatých Cyrila a Metoděje v Karlíně), je několik hodinových strojů.

Stroje mnohých věžních hodin, především pak těch nejstarších, jsou nedílnou součástí kulturního dědictví a jsou památkově chráněné. Nemá proto význam, z pohledu využití moderních technologií, zvažovat jejich náhradu moderními zařízeními. Ty nejstarší hodinové stroje jsou zpravidla umístěny na věžích kostelů a klášterů. Tato okolnost je historicky dána tím, že pořízení hodinového stroje je i dnes poměrně nákladnou záležitostí a dříve si je proto mohla dovolit jen církev.

K nejstarším věžním hodinám v Praze, které ovšem nespadají do správy THMP, se tak řadí ty na věži Staroměstské radnice (z roku 1402), na věži chrámu sv. Víta a v Břevnovském klášteře. Nejstarší věžní hodiny na úřadech, školách a ostatních institucích, jsou z pohledu historie považovány za „moderní“, jelikož jsou 100 až 150 let staré.

Byť by se na první pohled mohlo zdát, že jedním z nejstarších pražských hodinových strojů je Staroměstský Orloj (datovaný do roku 1410), nejedná se o hodinový stroj v pravém smyslu slova, ale o specifické mechanické zařízení, přesněji otáčivou hvězdnou mapu. Pro znázornění času jsou na bocích jeho věže umístěny ciferníky, které ukazují aktuální čas (zimní/letní), Orloj samotný ukazuje čas zimní.

Největšími hodinami v Praze jsou ty na kostele Nejsvětějšího Srdce Páně. S průměrem ciferníku takřka 8 metrů se tak jedná o největší hodiny v České republice. Jejich zajímavostí je fakt, že „ruce“ ukazující čas, jsou tak naddimenzované a těžké, že jejich pohyb musí ovládat elektromotor, aby nestrhly mechanické součásti hodinového stroje.

Věžní hodiny se skládají z jicích, půlových a čtvrťových strojů. Jicí stroj – je srdcem hodin - jde a udržuje správný čas, půlový stroj odbíjí půlhodiny a příslušnou dobu, a čtvrťový stroj odbíjí čtvrthodiny a příslušnou dobu. Nejčastěji se u hodinových strojů používá čtvrťové odbíjení na dva cimbály (po čtvrthodinách 1 – 4 údery s vyšším tónem a celé hodiny 1 – 12 úderů s nižším tónem).

Na hodinový stroj jsou napojeny hřídele, hodinová a minutová, které ovládají ručičky ukazující čas.

Jelikož na některých věžích bývá více ciferníků, přesný čas je z hodinového stroje převody rozváděn do ostatních ciferníků.

Na každou část hodinového stroje se používá specifický materiál, přičemž pro součásti, které na sebe navazují, se používají různé materiály, aby se součásti nezadřely. Je to dáno tím, že různé materiály mají v horku či v chladu různé vlastnosti – smršťují se či roztahují.

Bočnice hodinového stroje se dříve vyráběly z litiny, ale dnes se kvůli hmotnosti odlévají z hliníku, ložiska jsou vždy bronzová a hřídele ocelové, ozubená kola se stále vyrábějí z bronzu a nátahová kola z  „ocelolitiny“.

Dnes jsou již všechny stroje věžních hodin natahovány elektromotorem, protože v novějších budovách s hodinami již není prostor pro spouštění natahovacího závaží do hluboké šachty a ty starší byly doplněny o kancelářské prostory v místě šachty. Dalším důvodem tohoto opatření je fakt, že jsou leckdy věžní hodiny nesnadno dostupné nebo neexistuje možnost zástupu za toho, kdo hodiny nařizuje, jelikož se jedná o každodenní činnost probíhající v přesně stanovenou dobu.

Věžní hodiny se v současnosti již ručně neseřizují, jelikož je to, stejně jako u veřejných hodin, řešeno DCF signálem. Při výpadku proudu tak zpravidla hodiny dojdou do požadovaného času a nebo počkají až nastane čas, který ukazovaly před výpadkem.

 

Na ilustračním obrázku jsou hodiny na průčelí Libeňského zámečku

Na přiloženém obrázku je hodinový stroj - uprostřed jicí stroj, vlevo čtvrťový a v pravé části je stroj půlový. Na pravé straně je vidět nátahový elektromotor.

Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu souhlasíte s ukládáním a používáním souborů cookies
Více Souhlasím