Svíčka je jedním z nejstarších světelných zdrojů, který je využíván již od pravěku – nejstarší kamenná miska na ztuhlý tuk, nalezená ve Francii, pochází z doby před 17 000 lety a svíčky znaly i starověké kultury Předního východu a Mezopotámie. V Římě byla lojová svíčka již běžným artiklem ve 3. století před Kristem.
Svíčka se skládá z těla, knotu a případně i kalíšku – nejčastěji válcovitý tvar těla se vyrábí z hořlavého materiálu (včelí vosk, lůj či jiný tuhý tuk – rybí, velrybí, parafín, stearin, svíčkový gel nebo) a knot je obvykle vyroben z textilu.
V průběhu historie se k výrobě svíčky používala celá škála nejrůznějších materiálů, z nichž některé byly dostupné širokým vrstvám a jiné byly naopak určitou známkou luxusu.
Po celá tisíciletí byl nejdostupnějším a zároveň nejlevnějším materiálem na výrobu svíček lůj, nejčastěji skopový či hovězí. Vedle dostupnosti byla u tohoto zdroje světla určitou výhodou možnost vyrábět lojové svíčky přímo v domácnostech, ať už ze surového loje nebo za použití toho, jenž zbyl po svíčkách vyhořelých. Velkou nevýhodou tohoto levného svítidla byl vedle nekvalitního světla i fakt, že lůj velmi rychle hořel a zároveň tyto svíčky často odporně páchly.
Ačkoli se až do třetiny 19. století hledala řešení, jak lojové svíčky vylepšovat, žádný z objevů a receptur nepřinesly výsledek, aby mohla lojová svíčka konkurovat voskovici.
Již od starověku až do 19. století bylo zřejmé, že je včelí vosk nejlepším materiálem na výrobu svíček. Vždy však dostupný pouze v omezeném množství, a tedy nákladný. K osvětlování se používal jen mezi nejbohatšími vrstvami, pro významné události a církevní účely. Ve středověku se z něj dokonce vyráběly i svíčky k měření času.
Od 18. století se mimořádně kvalitní a zároveň mimořádně drahý vosk vyráběl z vorvaniny (jemný tuk z lebeční kosti kytovců získávaný jejich lovem). Do této perleťové krystalické hmoty bylo třeba přidávat lůj, včelí vosk a později parafín, aby ji bylo možné zpracovávat. Takové svíčky se vedle své vysoké ceny vyznačovaly jasným plamenem a jejich hoření postrádalo jakýkoli zápach.
Teprve objevem parafínu v průběhu první poloviny 19. století byl nalezen materiál, který byl dostupnější a lacinější než včelí vosk. Bohužel se tak stalo v době, kdy svíčkám začaly konkurovat petrolejové lampy a nástup nových osvětlovacích technologií – plynu a elektřiny – znamenal pro světelný zdroj, bez něhož se lidstvo po tisíciletí neobešlo, postupný útlum.
V dnešní době se svíčky používají především pro dekorativní nebo dárkové účely a o církevních svátcích. Staly se nezbytným doplňkem romantických a slavnostních chvil v každodenním životě. Dnešní dekorativní svíčky se vedle včelího vosku vyrábějí z parafínu s různými syntetickými i přírodními přísadami, v různých tvarech a velikostech.
Zajímavostí je, že lze je vidět i v čajovnách a asijských restauracích, kde se uplatňují pro ohřev potravin.