Pražské veřejné osvětlení v letech 1918–2018

 

Od plynu přes obloukovku k LED osvětlení

Když se Praha v roce 1918 po vyhlášení Československé republiky stala jejím hlavním městem, vnitřní město již mělo vybudovanou síť veřejného osvětlení a v jeho ulicích a na veřejných prostranstvích bylo vidět dva technologické divy, které dávaly osvětlení život – plyn a elektřinu.

 

Plynové lucerny osvětlovaly Prahu již od poloviny 19. století (v podvečer 15. září 1847 bylo slavnostně rozsvíceno 200 lamp), po vzniku 1. republiky Prahu osvětlovalo více než 4 000 luceren a plynové světlo se těšilo z největšího rozmachu. V roce 1940 dosáhlo plynové osvětlení svého vrcholu – Prahu osvětlovalo 9 362 plynových svítilen.

 

Když se začalo koncem 19. století objevovat elektrické světlo, o jehož rozvoj se v Praze zasloužil především František Křižík se svými obloukovými lampami, zprvu to vypadalo, že plynové světlo brzy ukončí svou kariéru. Svítivost plynového plamene byla o dost menší než ta, kterou nabízelo elektrické žárové světlo, jež zároveň vytvářelo méně tepla. Elektrické světlo se rychle šířilo městem i díky tomu, že bylo levnější. Koncem 19. století však to plynové prošlo velkou rekonstrukcí a „modernizací“, o což se zasloužil nový prvek hořáku – punčoška –, díky kterému byla jeho svítivost větší než u elektrického, které v té době bylo ještě nezralým pubescentem. Elektrické světlo bylo částečně odstrčeno do pozadí a pro plynové osvětlení byla navrhována nejrůznější výtvarná řešení stožárů a také se dále vyvíjela technologie svícení.

 

Plynové osvětlení svou funkci v Praze plnilo až do roku 1985, kdy byly poslední plynové lampy na Hradčanském náměstí a v Loretánské ulici přestavěny na elektrické.

Díky rozvoji využití elektřiny a nástupu nového oboru, jímž se stala elektrotechnika, docházelo ve 20. letech 20. století v Praze k velkým změnám. Poslední oblouková lampa byla na náměstí Míru sejmuta v roce 1923 a od roku 1924 se v Praze již svítilo žárovkami.

 

Technický pokrok cválal kupředu a již v roce 1938 se mohli Pražané seznámit s novým typem elektrického zdroje světla – nízkotlakými sodíkovými výbojkami, jimiž byla osvětlena „výpadovka“ na Karlovy Vary. I když bylo světlo sodíkových výbojek monochromatické – jimi osvětlené předměty byly jen černé a žluté a nehodily se na přisvícení na práci –, jejich provoz byl ekonomičtější, než tomu bylo doposud u žárovek.

 

Léta druhé světové války byla pro veřejné osvětlení v Praze do jisté míry „dobou temna“. Po vyhlášení stanného práva, po atentátu na říšského protektora R. Heydricha v roce 1942, bývala noční Praha zatemněná, a to kvůli ochraně před leteckými nálety západních spojenců. Pro úplné zatemnění se vypínalo i veřejné osvětlení – u elektrického stačilo vypnout proud, do plynového potrubí se pouštěla rázová vlna, která zhášela hořící punčošky. V nemocnicích, správních a vojenských objektech se užívaly žárovky s modrými baňkami, jež měly nízkou světelnou účinnost, a tak bylo jejich světlo obtížně rozpoznatelné.

 

Ačkoli na konci války a v květnovém povstání Praha naštěstí utrpěla poměrně malé škody, kandelábry, stožáry a veřejné osvětlení obecně byly na mnoha místech v dezolátním stavu. K jejich obnově, rekonstrukci a dalšímu rozvoji docházelo v souladu s rozvojem společnosti plné nových idejí. V 50. letech se ještě využívaly zdobené litinové patice, nicméně od let šedesátých se začaly objevovat jednodušší, nezdobené, které lze v Praze vidět dodnes. Po válce došlo k výměně části žárovkových svítidel za energeticky účinnější a úspornější lineární zářivky, které byly na mnoha místech instalovány na převěsech.

 

Na základě zkušeností ze zahraničí z přelomu 50. a 60. let bylo žárovkové osvětlení nahrazováno osvětlením výbojkovým. V té době měly největší zásluhu na rozvoji pražského veřejného osvětlení dvě pražské společnosti – TESLA Holešovice a Elektropodnik, jenž se staral o pražské osvětlení až do 90. let 20. století. Koncem 60. let se tak v Praze staly dominantním zdrojem veřejného osvětlení vysokotlaké rtuťové výbojky, i když takřka současně s nimi se některá světelná místa osazovala i zářivkami.

 

V roce 1975 Prahu osvětlovalo 83 % rtuťových výbojek, 11 % žárovek a 6 % zářivek a spotřeba elektrické energie veřejným osvětlením narostla na 77 milionů kWh.

 

Dopad energetické krize, která v 70. letech postihla západní Evropu, se díky tehdejším dlouhodobým dohodám Československa se SSSR podařilo zažehnat, ale nový rok 1980 přece jen přinesl energetický kolaps, jenž byl s největší pravděpodobností dán špatnou distribucí energetických surovin v socialistické republice. Tehdejší vláda tuto krizi řešila zastavením mnohých výrobních podniků, instituce a školy byly na měsíc uzavřeny a mnozí pracující nemuseli chodit do práce. Ve veřejném osvětlení bylo odpojeno každé druhé světlo, stejně jako vše, co nebylo nezbytné, a Praha se nořila do tmy. Díky tomu došlo k nárůstu dopravních nehod s vážnými a smrtelnými následky, a proto bylo třeba nalézt trvalejší řešení, jak ušetřit na potřebných energiích.

 

Technický pokrok opět zasáhl do vývoje veřejného osvětlení, a tak bylo následně veřejné osvětlení takřka po celém městě nahrazeno vysokotlakými sodíkovými výbojkami s typickým oranžovým světlem, které měly oproti rtuťovým výbojkám podstatně vyšší účinnost a menší energetickou náročnost. A tak postupně až do devadesátých let minulého století světlo pražského veřejného osvětlení měnilo svou barvu z modrobílé, typické pro rtuťové výbojky, do oranžové.

 

Jak již bylo zmiňováno, technologický vývoj stále uhání kupředu, objevují se stále nové principy osvětlování a nová řešení, jak osvětlovat veřejný prostor. Moderní technologie si v něm stále významněji hledají své místo, i když se díky konkurenčnímu boji výrobců a dodavatelů objevují řešení nevhodná a neperspektivní. Mezi hlavní kritéria těchto nových technologických řešení patří energetická úspora a návratnost vložených investic. Takovým řešením, které v současnosti dominuje trhu s osvětlovací technikou pro veřejný prostor, jsou LED svítidla.

 

Funkčnost této nové technologie bylo ovšem třeba prověřit v reálném provozu. Tato skutečnost vedla k realizaci jednoho z nejrozsáhlejších pilotních projektů tohoto typu v ČR. V jeho první etapě slavnostně rozzářila LED svítidla šesti společností 7 ulic pražského Smíchova 11. listopadu 2009 a na ni díky značnému ohlasu navázala druhá etapa v roce 2012, kdy se 14. března LED svítidla rozsvítila na Karlově náměstí a v jeho okolí. Získané zkušenosti jsou nadále využívány ke sběru důležitých informací, jež jsou třeba k plnění požadavků na zdravé svícení na veřejných prostranstvích v hlavním městě v souvislosti s platnými normami.

 

Aktuálním důkazem kvapného vývoje technologií je červnová událost roku 2018 na Karlínském náměstí. V rámci konceptu „Smart city“ odstartoval pilotní projekt Chytré osvětlení plus. Jedná se o test možností modernizace stávajících lamp – 92 modernizovaných lamp je osazeno LED svítidly a senzory schopnými měřit teplotu, hluk, prach, kvalitu ovzduší a intenzitu dopravy, zároveň lze plynule měnit jejich jas. Začátkem nového tisíciletí se, díky určité nostalgii a pro zvýšení turistické atraktivity města, do Prahy plynové osvětlení vrátilo a v roce 2012 bylo dobudováno plynové osvětlení Královské cesty a přilehlých uliček v replikách historických luceren a stožárků. Karlův most je tak jediným mostem na světě, který má plynové osvětlení.

 

1918 – vznik samostatného Československa

1923 – poslední oblouková lampa sejmuta z náměstí Míru

1924 – v Praze se začíná svítit žárovkami

1925 – ve městě se objevují první vysoké stožáry

1928 – u příležitosti 10. výročí vzniku 1. republiky jsou slavnostně osvětleny některé významné pražské budovy – Pražský hrad, Národní divadlo, Karlův

most, věže Týnského chrámu a staroměstská radniční věž, malostranský chrám sv. Mikuláše

1938 – výpadovka z Prahy na Vypichu osvětlena nízkotlakými sodíkovými výbojkami, dle dobového tisku nejlépe osvětlená pražská komunikace pro automobily

1939 – průčelí obchodního domu Bílá labuť zevnitř osvětleno nízkotlakými lineárními výbojkami

1940 – vrchol pražského plynového osvětlení, v Praze svítí 9 362 luceren

1945 – po Pražském povstání a konci války prováděny první provizorní opravy veřejného osvětlení

1948 – u příležitosti konání všesokolského sletu povoleno poprvé po válce opravit a zprovoznit slavnostní osvětlení historických objektů

1952 – za účelem modernizace a úspor energie je ve městě umístěno několik set zářivkových svítidel s větší světelnou účinností

1955 – výročí 10 let osvobození Prahy, rekonstruováno a obnoveno slavnostní osvětlení významných památek, nově nasvícen památník na Vítkově

1958 – 10. výročí Vítězného února, ve městě instalováno několik prvních svítidel se rtuťovými výbojkami

1959 – v rámci celkové reorganizace průmyslu podniku TESLA Holešovice přidělena oblast základního výzkumu světelných zdrojů a aplikovaného výzkumu osvětlování. K zahájení celostátní spartakiády instalováno několik tisíc svítidel se rtuťovými výbojkami

1960 – vstoupila v platnost nová ČSN 36 0060 „Osvětlování ulic“

1962 – na Elektropodnik přechází povinnost správy, údržby a projektování veřejného osvětlení

1967 – zákon o hlavním městě Praze, jímž byly vytvořeny podmínky pro financování veřejného osvětlení

1968 – použití halogenidových výbojek k osvětlení Týnského chrámu a jeho věží

1969 – rozhodnuto o rekonstrukci osvětlovacích soustav na Starém Městě provedením kopií luceren z roku 1891 a stožárků z roku 1867

1971 – první použití vysokotlakých sodíkových výbojek vyrobených v Praze (před výrobním podnikem TESLA Holešovice)

1973 – první světelný generel pro Malou Stranu, který stanoví světelnětechnické parametry veřejného osvětlení a stane se vzorem pro další generely. Vyrobena první atypická svítidla pro uličku mezi budovou tehdejšího Federálního shromáždění a Smetanovým divadlem. Instalace osvětlení s vysokotlakými sodíkovými výbojkami na Mariánském náměstí

1975 – vypracování komplexního světelného generelu pro hlavní město Prahu

1977 – zhotoveny první kopie historických stožárků pro tržiště na Malé Straně

1980 – vyvinuta a vyrobena nová svítidla pro Pařížskou třídu

1983 – nové provedení veřejného osvětlení okolo Národního divadla a na nábřeží při příležitosti jeho znovuotevření po rekonstrukci

1985 – poslední plynové lampy přestavěny na elektřinu

2009 – pilotní projekt LED osvětlení na Smíchově

2012 – 2. fáze pilotního projektu LED osvětlení na Karlově náměstí a okolí. Dobudováno nostalgické plynové osvětlení Královské cesty, tentokrát na zemní plyn

2018 – společnost Technologie hlavního města Prahy, a.s., 1. června přebírá provoz, správu a údržbu pražského veřejného osvětlení. V rámci pilotní části projektu Chytré osvětlení plus bylo na Karlínském náměstí osazeno 72 lamp LED svítidly a senzory měřícími kvalitu životního prostředí

 

Věděli jste, že…

V současnosti Prahu osvětluje takřka 140 tisíc světelných míst veřejného osvětlení a 417 míst plynového osvětlení. Správce veřejného osvětlení, kterým je od 1. června 2018 společnost Technologie hlavního města Prahy, a.s., zároveň pečuje o více než 1 500 zapínacích míst a o skoro 3 500 světelných bodů slavnostního osvětlení památek a významných pražských objektů. Pro účely rozsvěcování veřejného osvětlení je Praha pomyslně rozdělena do tří pásem. V prvním pásmu se veřejné osvětlení rozsvěcuje nejdříve – jedná se o centrum města a hranice tohoto pásma reprezentuje přibližně území Prahy 1, Prahy 2 a okraj Prahy 3. Druhé pásmo navazuje na to první a jedná se zhruba o části Prahy 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10. A konečně v rámci třetího pásma se pak rozsvěcují navazující městské části a části nacházející se nejdále od centra.

 

Věděli jste, že…

Slavnostní osvětlení památek je naprogramováno tak, že se nejdříve rozsvítí nejstarší památky (cca 10. století) a svítí také nejdéle. Jako poslední se rozsvítí nejnovější objekty, na kterých je slavnostní osvětlení (21. století) a následně se nejdříve zhasínají. Jednotlivé časy rozsvícení se pak odvíjí od astronomického času a v průběhu roku se mění v závislosti na západu slunce. Slavnostní osvětlení se zhasíná krátce po půlnoci. Původ užití zelené barvy, kterou lze dnes spatřit na všech historických a historizujících stožárech veřejného osvětlení v Praze, tkví v události, jež se stala při konání jubilejní výstavy Sto let práce v roce 1891 na holešovickém výstavišti. Původně měla být tato zeleň využita pouze na lavičky, které byly umístěny v sousední Stromovce, nicméně pověřený úředník pražského magistrátu objednal této barvy takové množství, že bylo rozhodnuto o jejím využití na všechny litinové prvky ve městě. Zeleného nátěru se tak dostalo nejen plynovým kandelábrům, ale například i zábradlí. Když se po roce 1918 stala Praha hlavním městem Československa, začal se měnit nátěr stožárů na symbolické barvy hlavního města. Patice stožárů byly červené a stožáry samotné

žluté. V 60. letech 20. století se začala barva stožárů a patic rozhodnutím města opět měnit – na neutrální světlou (stožáry) a tmavou šeď (patice). Takto „barevné“ stožáry zdobí Prahu dodnes.

 

Při přípravě textu bylo využito knihy Osvětlení Prahy od Ladislava Monzera, kterou vydalo v roce 2003 vydavatelství FCC Public s. r. o.

Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu souhlasíte s ukládáním a používáním souborů cookies
Více Souhlasím