Kamenný most spojující Staré Město s Malou Stranou je nejstarším stojícím mostem přes Vltavu a také nejvýznamnější gotickou památkou v Praze, jejíž stavba byla dokončena v roce 1402. Přízvisko „Karlův“ se vžilo až koncem 19. století a do té doby byl dlouho nazýván Pražský či pouze Kamenný.
Ačkoli si dlouhou dobu existence mostu musel osvětlení při jeho nočním přechodu zajišťovat každý pocestný sám (loučí, olejovou lampou nebo i lucernou se svící), už v 15. století bylo na mostě udržováno „věčné světlo“ pod jednoduchým křížem ve třetině mostu. Na přelomu 17. a 18. století byl však most osazen sochami světců, u nichž byl celodenně udržován věčný oheň v olejových lampách a most tak získal souvislé osvětlení. Olejové lampy byly v 19. století nahrazeny modernějšími, s větší svítivostí, které již bylo možné považovat za veřejné osvětlení, jelikož navazovaly na rozmístění lamp v ulicích města. Jejich účelem však stále bylo osvětlovat především sochy.
Zásadní proměnou však osvětlení mostu prošlo v půli 19. století, při počátcích pražského plynového osvětlení. V té době byly zřejmě Čechy již natolik ateistickou zemí, že už nebyl kladen důraz na působivé osvětlení soch světců a tak byla svítidla plynových lamp, na novogotických stožárcích jaké známe dnes, umísťována vždy mezi sochami.
Při následných rekonstrukcích bylo osvětlení měněno pouze po technické stránce – v 60. letech 20. století bylo plynové osvětlení na svítiplyn nahrazeno elektrickým. Nejdříve byla svítidla vybavena žárovkami s výkonem 200 W a následně v 80. letech rekonstruována pro sedmdesáti wattové sodíkové výbojky. V roce 2010 se opět ve 46 lucernách Karlova mostu rozhořel plyn, tentokrát zemní a Karlův most je tak jediným mostem na světě s plynovým osvětlením.
Při přípravě textu bylo použito článku doc. Ing. arch. Radomíry Sedlákové, Csc. „Historie osvětlení Karlova mostu z pohledu architekta, vydaného nakladatelstvím FCC Public, s. r. o. v Časopise Světlo 01/2011.